PODIVNÉ OCITNUTÍ A TO AŽ V AŠI

  ....někdy, jako třeba o Dnu Země, nic do mne není a místo na ozdobené náměstí plné lidí a živé hudby, potuluji se v zákoutích málo vábných. Abych se radoval spolu s omladinou - tak na to je Zeměkoule v pěkné bryndě. Také myšlenky mám jinde. Spíše než na globální oteplování, měli bychom se zaměřit na vyřešení problémů domácích. Není jich vůbec málo, jak každý ví. To co v poslední době předvádí politická "reprezentace" a s ní spojení "LOBBISTÉ" volá do nebe, ale jestli se někdo domnívá, že masová demonstrace, navíc šikovně zneužitá odbory, něco změní na situaci, tak to má smůlu. Nic podstatného se nestane a ani stát nemůže. Takhle to prostě nefunguje a už vůbec ne ve společnosti, která nechala věci dojít až  tam, kde jsou.
       Protože jsem odpůrcem násilí a zároveň odmítám jednoduchá řešení složitých problémů, zbývá mi jediné. Udělat si jasno v hlavě, rozhodnout se co vlastně chci a co jsem ochoten dát. O tom co nechci mám celkem jasno a abych za to ještě platil ...... ne to nepřipadá v úvahu, ale co tedy v úvahu připadá? Bylo alespoň někomu z těch sto tisíc demonstrantů jasné co skutečně chtějí? A chtějí všichni to samé? Pokud se většina obyvatel této země nebude schopna dohodnout alespoň na jedné, jediné věci, která by je spojila a za kterou by stálo zato jít, třeba až do krajnosti, pak je celkem jedno a málo rozhodující, co chce, nebo nechce ta či ona skupina, byť i měla stokrát pravdu. Svolavatelé akce 21. dubna tento fakt buď přehlédli, nebo alespoň nedocenili. Jinak by se nemohlo dít, různě po republice,  tolik zajímavých akcí a setkání a já bych se jistě sotva ocitl až v Aši.
        Konal se tam totiž ašský FotoMaraton, toho jména již III. ročník. Pro mne, ačkoli tak daleko, stal se důležitou záležitostí po-té, co jsem byl požádán o účast jako jeden z porotců. Foto maratón je totiž soutěž. Spočívá v tom, že ráno kdokoliv přijde a má zájem, obdrží propozice a vydá se s fotoaparátem na lov zajímavých snímků do města Aše a jeho okolí. Navíc to okolí nezná hranic a jenom na tom záleží, jak se komu podaří vejít se do témat, pro soutěž vypsaných.
         Možná se to může zdát na první pohled podivné, když lidé z dost odlehlého kouta země, požádají někoho z ještě odlehlejšího kouta, aby přijel a soudcoval jim fotografické zápolení. Ovšem ještě podivnější na tom je, že ti lidé, tedy já a ašští se neznají jinak, než podle fotografií. Jediné co nás do té chvíle spojovalo, byla účast v soutěži Fotograf Roku, kterou již mnoho let pořádá časopis FotoVideo.  Navzájem si fotky prohlížíme i hodnotíme a tím se konec konců poznáváme a přátelíme, byť jen na dálku.
         Fotoklub SOUDKOVITOST z Aše a okolí, který za celým FOTOMARATONEM stojí, prostě usoudil, že bych jedním z porotců měl být já. Slovo dalo slovo a v sobotu, místo abych si přispal, nasedl jsem do vlaku a po šesti hodinách, strávených v "NÁRUČÍ ČESKÝCH DRAH", stál jsem najednou před nádražím v Chebu a podával si ruku s Pavlem Sobotkou, který se mne ujal a po celý můj pobyt se o mne jako o vlastního také vzorně staral.
         Sešlo se poměrně hodně lidí a je vidět, že když už se najde parta obětavců, aby něco zorganizovala, výsledek se dostaví. Také to svědčí o tom, že fotografování mezi, hlavně mladými, lidmi získává na oblibě. Když jsem viděl, že až z Budějovic přijel Vláďa Holoubek, přestal jsem si připadat jako exot a po dvou slivovičkách už nebylo po nějakém ostychu ani památky. Den se vydařil, poznal jsem hromadu sympatických lidí a jenom doufám, že jsem jim to hodnocení nějak moc "nekonil".
         Po noci v hotelu, ještě než bylo třeba odjet do Chebu na nádraží, povozil mne Pavel okolím, takže jsem si měl možnost udělat alespoň matnou představu o kraji, který musím znovu navštívit už jen proto, že toho co jsem neviděl a nevyfotil je mnohem, mnohem víc.
          Jen to moje zdraví - potvora - potrápilo mne, ale nezdolalo. Dokonce jsem cestou zpátky pokoušel i foťák a jeho schopnosti. Za jízdy. Domů jsem "dosvištěl" za necelých šest hodin - znavený k padnutí, ale spokojený a po okraj naplněný dojmy.


Vida, tak referát z návštěvy Aše je na světě - a protože jsem již uondán tak snad někdy příště.

                                                                                                                  dědaIvan